Univerzální systém vesmíru (část 2. Jde o princip)

1. září 2019 v 15:03 | David Mabus
Představ si čtenáři lidstvo a jeho touhu po objevování Boží práce, v roli mistra kováře a jeho mladého učně. Lidstvo je takovým mladým učněm jež sleduje Boží ruce. Takto si to my badatelé často představujeme. Ovšem tato analogie je mylná. Ve skutečnosti jsme my lidstvo jako učeň, z kovárny Božího díla vykázáni. My nehledíme pod ruce stvořitele, naopak s pokorou sedíme venku před kovárnou a smíme jen obhlížet již hotová díla. Nikdo nás neučí jak ona díla vznikají. Takové učení je velmi namáhavé. Můžeme se jen domýšlet jakými procesy ona díla vznikají.
Celá naše vědecká snaha je jen znovuobjevováním. I když známe složení oceli, na proces jakým se přestavují atomy síry nebo uhlíku musíme přijít opakovaným selháním a učením se jednotlivých kroků. Naštěstí jsme my lidé trpěliví a rádi zkoušíme nové reakce, často jen s minimálním očekáváním. Pouze doufáme, že se nám něco povede.
Naše objevování je mnohdy poštěstěno náhodou, kdy vznikne cenný objev, aniž bychom jej očekávali.

Univerzální systém vesmíru hledáme více jak sto let. Bohuže tento systém je tak složitý že je skoro nemožné aby nám i zde pomohla prostá náhoda. Celá struktura fyzikálních principů, objev gravitační interakce, pojem času, princip silné nukleární síl či objev mikrodynamiky elektronového tělesa se musí vymyslet najednou. Za celým problémem s teorií všeho je jen jediný nápad.

Když Albert Einstein navrhl řešení které by vysvětlovalo konstantní rychlost světla, uvedl tím do pohybu mnoho velkých událostí. Vytvořil systém který byl polovičatým a zaměřen jen na jedinou věc, ale díky jemu mohla věda dále pokračovat. Bohužel je relativita více jak sto let neopravena a vědci se jí po vší práci nechtějí vzdát. A tak je nyní lidstvo ve stavu rozpolcenosti. Pro určité fyzikální okruhy užívá různé principiální systémy. Klasickou a kvantovou mechaniku. Tento roštěp je dále obohacen výstupy mnohých teorií, které pracují jen částečně.
Nabídnu ti čtenáři malou ukázku, jaký to systém lidstvo užívá pro chápání vesmíru.

Představ si čtenáři obyčejnou sirku. Tato je složena z atomů které jsou spolu vázány nukleární silou. Celá energie jež sirka obsahuje by se dala vyčíslit. Pokud bude sikra zapálena a vyhoří, její atomové vazby se změní. Zbyde jen popel, složky se zmení v plyn na tepelnou a kinetickou energii. Kdybychom mohly všechny tyto části znovu spocítat, dostali bychom číslo stejné jako u sirky ještě nezapálené. Takto mluví klasiká termodynamika. Při pohledu po subatomárního světa se však pravidla trochu mění. Lidská věda se domnívá že sám atomární svět je prost od této energetické rovnosti.
Existuje příklad který se často uvádí pro pochopení rozdílu termodynamických rovností mezi klasickou a kvantovou mechanikou: Atomy jsou složeny ze dvou základních částí, jádra a elektronu. Elektron obíhá atomové jádro a pokud překročí určitou rychlost začne vyzařovat elektromagnetické záření. Problém ale je, že množství záření neodpovídá uložené energii samotného tělesa atomu. Jednoduše řečeno by touto cestou elektron zpotřeboval svou vlastní energii a musel by zaniknout. Jelikož je to právě elektron, který díky svému nepřetržitému obíhání zajišťuje i meziatomární vazebnost, lidstvo nemá vysvětlení proč vůbec jakákoli hmota ve vesmíru setrvává pohromadě. Tento problém vědci tlumí představou kvantové fyziky kde nejsou energetické rovnosti vyžadovány.

Objevil jsem skutečnost, že termodynamické zákonitosti platí bez výjimek. Vesmír pracuje jen v jediném systému. Podle mého je přece logické aby vesmír a vše v něm fungoval propojeně. I sám Albert Einstein tomu věřil a tento systém usilovně hledal. Proč nectíme jeho genialitu a držíme se jeho dočasných řešení?
 

Univerzální systém vesmíru (část 1. Představení problému)

31. srpna 2019 v 13:45 | David Mabus
Vítej drahý čtenáři.
Jsem Mabus. Nikoli jménem ale účelem.
V následujících článcích představím strukturu univerzálního systému vesmíru, jež lidstvo po celé století marně hledá. Tento systém má mnoho názvů. Albert Einstein, jako první pokušitel jej zval, "Sjednocující teorie pole". Problém je znám i jako teorie všeho. U druhého výrazu bych se zastavil, protože existuje dokumentární film toho názvu a lidé si jej často pletou s řešením problému. Tento dokument však vznikl jako pouhá abstrakce jednotlivých elementárních teorií, které byly slepeny především slávou Stephena Hawkinga. A právě jeho sláva je i tím tmelem která v lidech zanechává dojem, že teorie všeho je již napůl hotová. Skutečnost je však naprosto opačná. Hawking byl silný zastánce teorie velkého třesku a tento dokument je v podstatě obrazem této teorie. V ní se vyzdvihují jednotlivé body konstrukce teorie a poutavým příběhem a kvalitním grafickým obrazem se vtiskuje po všech toužebných amatérských myslí.
Skutečnost teorie všeho či toho co s oblibou nazývám "univerzální systém" je poněkud chudčí. Pravda je taková, že nikdo na celém světě mimo mne, nemá ponětí jak by takový systém mohl vůbec vypadat. Neexistuje jediný nápad o který bych zavadil jež by byl na správné cestě. Snad jen mohu přiznat možnost že je kdesi na Zemi druhý člověk jako Já, který žije s vědomím jakými principy pracuje vesmír. Co vím s jistotou je, že to jistě není vědec. Netvrdím to, proto že bych si snad myslel že bez vzdělání by jedinec mohl dosáhnout technologického pokroku, ale jsem přesvědčen že je ve struktuře fyziky takových nesmyslů, že vědec ctící ona fakta nemá možnost zkažený systém prohlédnout. Problém s teorií všeho totiš nezačíná a nekončí jen s fyzikou samotnou. Celá lidská společnost a její motivace z níž vyvěrá vědecký potenciál je násilně usměrněna a vymezena. Logika tohoto nešťastného problému je poměrně jednoduchá. My lidé máme omezený potenciál. Ve vesmíru je tolik faktů a fyzikálních interakcí že lidský výkon je neschopen tento systém zcela pojmout. Lidé tedy dělí svůj výkon v badatelských odvětvích. Jen ve fyzice existuje přes milion různých specifických zaměření, kde se každý jedinec věnuje určité specializaci. Čím více my lidstvo poznáme, tím se i rozdělují jednotlivé obory specializace a logicky tedy lidstvo s každým pokrokem ztrácí pojem o komplexnosti celkového systému.
Jak jsem poznal, problém s řešním teorie všeho je právě to poznání celistvého systému na jakém pracuje vesmír. Bohužel struktura dělby práce v celém akademickém světě je postavena na specifické hierarchii a omezena nejjednoduššími psychologickými motivacemi. Dnes už není jedinec, který by ve fyzice učinil nějaký významný pokrok. Dnes prováděné experimenty jsou projekty velkého rozsahu a často jsou v nich zapojeni celé skupiny lidí, jež jsou řízeni hierarchií a finančním břemenem. V projektech je všudypřítomna i politika. Ta zastřešuje dnes již téměř jakýkoli vědecký pohyb. Finance proudí do vědeckých směrů kde se předpokládá nějaká vědecká hodnota, tedy zisk. Krásným a smutným příkladem je velký urychlovač C.E.R.N. Projek za miliardy má jednoznačnou motivaci. Takové úsilí přece musí přinést nějaké výsledky. A také že ano. Za objev Higgsova bosonu byla udělena Noebelova cena. Teorie stará padesát let najednou přinesla ovoce. Raději bych však poznamenal, že tento objev spíše zachránil několik židlí. Higgsův boson je pouze polovičatým řešením. Nikdo vám dodnes nevysvětlí jak pracuje princip hmotnosti. I přes Noebelovu cenu, která byla pro C.E.R.N. na spadnutí, je objev stále ve fázi té nejhrubší teorie.
Nyní by se mohlo zdát že jsem jen další remcal, který se naváží do toho čemu sám nerozumí. Možná jsem přeci jen trochu frustrovaný. Ale stále respektuji vědu a fakta a nerad vidím když se slaví a dílo není dokonáno. V zásadních teoriích za poslední století nepřichází průlom, pouze se občas slaví novou teorií.
Podobným flikováním jako u Higgsova bosonu se zdařilo zakrýt i problém s gravitační konstantou u pozorovaných galaxií. Astrofyzikové při pozorování galaxií vypočítali že kinetický potenciál galaktického tělesa nesouhlasí s předpokládanými gravitačními silami a dynamikou. Vzhledem k tomu že je princip gravitace stále neznámou, mohli se vědci věnovat problému gravitační dynamiky u velkých těles a snažit se zde pokročit. Ovšem věda je stavěna tak, že se násilně objevuje jen to co bylo předpokládáno. Proto vědci stvořili prvek temné hmoty, která zakryla problém s kinetickým potenciálem ku spokojenosti rovnic.

Co je vlastně teorie všeho, nebo tedy jak Já nazývám univerzální systém vesmíru. Je to strukturovaný systém kde všechno funguje. Je to vysvětlení principů funkce veškerých sil.
Moderní věda jde velmi špatnou cestou. Snaží se pouze vyřešit jednotlivé teorie. Ovšem by měli řešit všechny neznámé jako jedinou chybu. Pokud sepíšete veškeré teorie na čistý list papíru a budete zde hledat systém, možná objevíte to co Já. Že není rozdíl mezi fyzikou, chemií, genetikou, geologií, evolucí ani psychologií. Všecho ve vesmíru je jen jediný systém. Rozhlédni se se mnou čtenáři poprvé kolem sebe jako skutečný badatel který objevuje co je, nikoli co předpokládá.

Kam dál

Reklama